Hle, vloček sněhu v letu svém
ti utkvěl na vrkoči,
jak na oblaku tmavý lem,
když bílá hvězda skočí,
a druhý, třetí, jaký rej!
až plál tvůj celý obličej
jak ve zářícím rámu
ze samých drahokamů.
Jak diamantu zářný prach
to padalo tak zhusta,
že tmavěj vzplál tvých tváří nach
i poupě jich, tvá ústa;
a tak mne vábil jejich květ,
že div moh’ jsem se udržet
sníh vlasů tvých a lící
neslíbat na ulici!