Vím dobře, celé žití naše
jest moře těžkých snů a dum,
plod štěstí když utrhnem’ plaše,
že hořkne, než jej dáme k rtům;
vím, že jsou těžké trapné chvíle,
v nichž hasne paprsk nadšení,
a dlouhou cestou ku mohyle
kdy cítíme své umdlení;
vím, že tu nelze stavět v písku
a ve vln stálém příboji,
že mnoho čas nám vezme v trysku
a málo čím nás spokojí;
že zašlých trudů žluč se sbírá
a hořkne na rtech poznovu,
a mizí klid a mizí víra
a zbude jen tíž okovů;
sen minulosti, přelud, vzchází
a táhne jako příšera
a z duše tvé rozbité vásy
se ztrácí vůně, důvěra;
a dechem zimní bouře chladné
strom žití tak se zachvěje,
že s něho radosť – listí spadne
a odletí pták – naděje!
To vím, neb též jsem plavcem v moři
a to můj nářek nestlumí,
a proto duše tvojí hoři
též moje duše rozumí.
Ó kterak v hloubku tvého bolu
se nořím pouze tuše jej;
ó dovol, ať jej nesem’ spolu!
Ó jen mne k tomu požehnej!
Tvé slzy, které pouze blaží,
ve moje slzy, které žhnou,
ať splynou, jako když se sráží
dešť hvězdných jisker oblohou!
Chci tichý být, jen tvoji ruku
chci držet v pevném stisknutí,
bych cítil v těžkém srdce tluku,
jak roste ti dvé perutí.
Jak bolestí tvé srdce vzrůstá,
a vzlétá fenix báječný,
jak duše tvojí clona hustá
se mění v plápol slunečný;
chci v chaos duše tvojí v sporu
svůj úsměv pustit nadšení,
jak slunce paprsk na obzoru
když ztichlo živlů soptění.