Juž Perseus ťal, hlava s těla slítla,
se jako hvězda padající kmitla
jsouc hadochvějnou kolem spjata kšticí,
jak dopadla, zřel zrak, že v bledé líci
se chvěje cosi jako krůpěj kalná,
nad vztekem zvítězila tucha žalná,
když zčernalou krev téci viděl z rány.
Zřel zmije na hlavě, jak s každé strany
se týčily v posledním zasyčení
mdlé ploské hlavy vznášejíce v chvění,
až jako černá svadlá tráva klesly
bez životních sil těla, jež je nesly,
a v chumlu padaly na spánky, čelo
s jazyky dvojklanými. V očích tmělo
se cosi hlavě, pak se blesklo temně
a zas a zas, hled blíž – zřel, sirá země
jak pije slzy pomíšené s krví,
jež černého se draly z podobrví
jak deště krůpěje – tvář sesinalá
bez hnutí ležela tu jako skála,
rys pouze vryt v ní tragického bolu
rost v zoufalství, co slzy tekly dolů,
ty velké slzy krví černou ztmělé.
Rek zachvěl se, zřít nemoh na ni déle,
meč mokvající o plášť utíraje
se díval v dálku, východu kde kraje
v nach plály, jenž se víc a více nítil.
Však v hloubi všecku její bolest cítil.