Ó zadržet, co v hlubinu se kácí,
mít síly, v oprať padnout zlému času,
spíš obětovat sebe nežli krásu,
za chvíli rozkoše dát roků práci!
I já tak snil a sen ten vždy se vrací
a denně dávám srdce ku pospasu
všech supů vášně hltavému kvasu,
ač cítím vždy, co člověk při tom ztrácí.
A v tomto boji vlas šediví zvolna,
cit ztrácí křídla, vášeň, dech a láska
se v sympatii bez pohlaví mění.
V sled zbude všeho upomínka bolná,
pár fádních veršů, protržená maska,
a v srdci hořkost klamných políbení.