Juž hory v slunce západu
se zastkvěly a bledly,
a temné olše nad vodou
tajemný hovor vedly.
Jich listí v svitu měsíce
tou pověstí se chvělo,
že zahledím se v oči Tvé
a slíbám Tvoje čelo.
Že Ty se ke mně přitulíš,
jak strom se k stromu sklání,
a v srdci mém že spočine
Tvé lásky požehnání.
Byl v šeru to Tvůj bílý šat
aneb stín lesní víly? –
Já k srdci sáhnul náhodou,
však – nebilo v tu chvíli.