Mezi lesy, které žloutnou
podjeseně chladným dechem,
kráčím zpěvák se svou loutnou
nepokojem hnán a spěchem,
větrů vzdechem,
stíny stromů, skalin echem.
Mezi lesy, které žloutnou,
zpozdila se moje paní,
za ní kráčím se svou loutnou
od svítání do smrákání,
roven lani,
která bloudí pustou strání.
Mezi lesy, které žloutnou,
pod okny jí zahrám letem,
její vzdech s mou smíšen loutnou,
vzdech můj smíšen s jejím retem...
S mroucím květem
co chce jeseň? – Láskou kvetem’!