Černé sosny, bílé břízy –
jejich tmou se motýl mihne,
sotva že ho oko stihne
a již v husté klenbě mizí.
Myšlénky mé letí za ním...
zde i sobě duch je cizí.
Z dálky skalní holub huká;
žalně se to v duši vkrádá,
jak proud tonů, který spřádá
neznámá a tajná ruka.
V to, jak ohlas mého srdce,
v dutém stromu datel ťuká.
Vrchem dubů vítr vane,
tu sežloutlou trávu sčeří –
stane v mlázi, usne v keři
zlíbav jeho růže plané.
Z těch jak slza po mé líci
list za listem dolů kane.
Smutné šero – den se krátí,
duch můj ulít’ za motýlem –
lít’ a tak se minul cílem;
co mně nechal – život zchvátí.
Smutné šero – budu čekat...
bolest má se jistě vrátí.