Zde vůči nebi v šeru starých stromů
pojď, duše, na slovo: Co říkáš tomu,
že tebe živil jsem jen trudem, strachem,
že hořký dal jsem tobě píti kalich,
a v středu malých
jsem vlík’ tě prachem?
Přec jiné byly touhy tvoje v mládí!
Ty ale víš, že touha, oř, jen pádí,
a splnění se na berlách mdle vláčí,
že s mlékem matky marnou naděj pijem’,
že v smíchu sijem’
a žneme v pláči.
Nuž vlečme dál to pouto těžké trýzně!
Ty, dcero samoty, bez cizí přízně
si rajských květů natrháš juž sama,
i život když, jenž idylou chtěl býti,
se náhle zřítí
nám v těžké drama.