Ticho mne zbudilo kouzelnou mocí
tak jemně, tak sladce a tiše;
jako bor spící při hvězdách v noci,
jak vlna o břeh to dýše.
Kolem se rozhlížím, pokoj tmavý;
v svých loktech ženu zřím sníti,
vidím, zář svatých má kolem hlavy,
ta mně až v dno duše svítí.
Svítí tam dlouhou zlacenou prouhou,
po které tiché sny chodí,
cítím, jak jedu, kolébán touhou,
věčností po lásky lodi.