To bylo rozmarů a rad a řečí
a dobré vůle, víc však zloby skryté,
než z výhně ducha Tvého v obrovité
se póze zved, vždy jak se zvedal, větší.
Teď vše se zmítá v málomocné křeči,
kde promluvils ty, nezkrocený cite,
kdy ztichlo nitro pochybnostmi zryté,
jak míru kníže má jet k líté seči?
A jede přece! Klidný, vítězící,
tak v Tobě rostlo to, se v souzvuk slilo,
nechť symbol třeba, ale velký, krásný.
Teď, co se v Tobě slilo, promluvilo.
Zřím celý lid svůj v jeho klidné líci,
co lidu bol plášť skrývá tmavořasný.