Ne, více nesmí nářku jedno slovo
práh retů přejít, uměním jež vzňaty
v žár prorocký svůj hymnus pěly svatý!
Ty nesmíš lkát, má písni, sirá vdovo!
Vpřed! Buduj dále, co je nehotovo,
spěj v žalu netečnosti hloub vrýt paty,
svým čelem rozčeřit hvězd písek zlatý!
Být žebrák, bylo věno Homerovo.
Svět snům se směje a jen žádá činy,
ty zoři sij a jitro v jeho stíny,
ty jásej, hřímej, když on mdlý a líný!
A za tvou snahu, za tvou dlouhou práci
máš onen pocit, jímž svět neodplácí,
tu volnost ptáka, v éther když se ztrácí.