Nesměrná pole, v dálku rozepjata
jak rozlehlý klín valné Cerery,
hořící v slunci, k žatvě celá zlatá
a plná rosy, květů nádhery!
Nad horské obry vy mluvíte ke mně,
vy pestré řízy země na těle,
šept vašich klasů hovoří tak jemně
a plný síly přec a vesele!
Vy žírné lány ku obzoru lnoucí,
jste otevřeným stolem k hodu všech,
pod vámi slyším srdce matky tlouci,
té věrné matky, cítím její dech.
Ó dálné pole, po vás rozptýliti
své dumy, zápasy, vzlet malých tuch
a pak se s písní jako cvrček skrýti
kams v koukol, svlačec, v tanec zlatých much.
A dýchat s vámi jedním volným dechem,
to svatá rozkoš, nejvyšší jest ples,
a nechat píseň trysknout plným echem,
jak váš to umí skřivan, do nebes!