O dno mé duše polibky tvé zvoní,
jak o dno zlaté číše perly vína,
jak o mramor fontánu hudba líná,
kdy luny třpyt se za kapkami honí;
jak slzy tónů, které harfa roní,
jak hovor vln, jenž v sítí uhasíná,
jak hvězdný dešť, jenž moře s nebem spíná,
jak filomely zpěv, když jasmín voní.
Já řek’ bych „líbej!“ – ty však bez říkání
mne zasypáváš polibků svých květy,
jak druhdy caesar růžemi své hosti.
Já řek’ bych „ustaň!“ – ale v divém plání
má lačná ústa hledají tvé rety:
Ó smiluj se a sama řekni: „Dosti!“