Zas podzimní mlhy halí
kraj v závoj feerický,
a všecko tak v dáli je, v dáli –
Ach, mlha osud je lidský.
V té mlze taj divný se spřádá,
v ní kouzlo a půvab se kryje,
cos za ní duše vždy hádá –
Ten taj, toť poesie!
V nesměrnost rostou tu stráně
a řeka zdá mořem se býti –
Vem klidně z osudu dlaně
ty mlhy v jeseni žití.
Co v světle ve tvář ti bije,
toť prosa duši je lačné,
snad všeho poesie
až v mlhách smrti nám začne.