Den podjeseně jasně slunný
mne lákal ven, a jaký div!
zas rozchvěl srdce všecky struny,
až k slzám dojal mne jak dřív.
I děl jsem: Vše to svadlé listí
se vrátí s vesny úsměvem
tak, jako hvězdy když se čistí
na nočním nebi v pádu svém.
A ptactvo, jež teď nad mou hlavou
pryč odlétá, zas přijde též,
a v starých buků kůru tmavou
sny lásky vryty nalezneš.
Leč to jsou všecko věci známé,
co mně jest pták a strom a květ,
zde vše se láme, všecko klame
a vše jde v nic... Nač přemýšlet?