Tak jako ve zahradě Hesperid
na stromech rudá jabka visela,
na polích ležel plný, těžký svit,
z luk vůně šťovíku šla kyselá,
u cesty řeřabiny ohnivé
se rděly jako velké koraly,
zem slunce líbalo tak vášnivě,
že skály pod ním v zlato zaplály.
Já cítil polednem tím kráčeje,
jak polední žár, slední žehnání
chce slunce vlít na všecky peřeje,
v plod révy, v planou trnku na stráni,
v květ divizny, jenž z pola uschnul již,
i v pampelišky velké lucerny,
jež rozletět se záhy uvidíš,
jak vichrů začne tanec příšerný.
Ta slední síla slunce opojná
mne podivně až k slzám dojala,
mně zdálo se, žeň všeho přehojná
že sotva kdy jak letos zaplála!
To v loučení snad poslední ten žeh
chce naposledy všecko dát?
vše polibky své, vášně slední šleh,
by lehčej se jí mohlo umírat.
A já se ptal: „Mé srdce zbloudilé,
zda rovněž slunce v sklonu nalezneš,
kdy oželíš sny všecky zpozdilé,
kdy barev silou v posled zahraješ?
Na suchém hloží přec můj hoří plod
a dost plá květů spráhlých na mezích.
Ó, Srdce, země! ve vás tolik shod!“
A dál jsem kráčel dojat – ale tich.