V zlé doby věru padl život náš, boj, krutý boj kol na všech víří stranách, jak obstáti jen v osudu zlých ranách, jak státi v bouřích jako pevná stráž?
Čím zbystřit oko a čím scelit páž? Ó nebuďme jen chabým stádem třtin, pryč z duší stíny mdlob a stíny vin, výš zvedněme zrak, ať to z něho hárá
tou starou zvěstí síly, slávy, jara: v paprscích myšlenky uzrává čin! On spasné naše betlemské je dítě, my „hossanah“ mu pějme srdcí svých!
A zmlknou soků záští, zloby smích, jak odvaha jich zhoubné strhá sítě, pak uvěří, že jsme již na úsvitě! Ty v úzkosti a ty se chvěješ v děse?
Zda před vichřicí strom se bojí v lese? Ne, on ji čeká, ví, že peň má tvrdý. Tak buď z nás každý k činu, který hrdý již jako skřivan třepetá se v plese.
Teď „Sursum corda!“ jediným buď heslem v tu vřavu zloby, v běsné násilí, než prasknou okovy a mohyly, buď láska k bratřím jediným všem veslem
a strachu nebuď více v srdci kleslém! Naproti vřavě, která bouři nese, zjev radosti se ozvi: Semkněme se; náš čin již raší, mohutní a zraje,
nechť váhavě zří ještě v české kraje, však brzy k slunci sokolem se vznese. My vyčkáme, nechť zahalena v prach se meta naše ještě v dálku halí,
nám starostí mha oči nezakalí, my skrze mlhy zříme v jitra nach, my nezachvění ve svých zásadách! Pryč chabost jen, ten květnic ducha blín!
Pryč předsudků a obav plachý stín, my zvítězíme a my dojdem k cíli. Den lidstva nový chýlí se k nám, chýlí, a čeho toužil otec, spatří syn!
Cookies on Poetry Cove