Zda nejsme jak dvě jiskry výhně jedné,
jež rozlétly se temnou nocí v svět?
Zda klesnou v rmut? Kde vítr, jenž je zvedne
a zanese je v rodinný krb zpět?
Zda nejsme jak dva modré svlačce zvonky?
Bouř sklála je, v korunky prach jim kles,
Kde vesna, jež jim vrátí první stonky,
stráň výslunnou a zdroj a ptačí ples?
Zda nejsme jak dvě zabloudilé hvězdy,
jež zdaleka si kynou přes prostor?
Kdo sílu dá jim, by svítily vezdy
v tvář moří pustých, v bradla holých hor?
Kde výheň jisker bude, háj těch květů,
kde domov oněch zabloudilých hvězd?
Kde sejdem se zas bez žalu a hnětu?
To věčnost kdys! – zatím to láska jest.