Co to bylo jen v té noci?
Zbuzen, bázeň svou
nijak nemohl jsem zmoci,
stržen sudbou zlou.
Od hodiny ku hodině
hodin údery
počítal jsem – rostly v stíně
kolem příšery.
Zřel jsem vstříc jim klidným okem,
cítil – byly tu...
Nad vidin svých proudným tokem,
plný soucitu.
K všemu kol a nejmíň k sobě,
svojim fantomům
v tvář jsem zřel, jak mrtvý v hrobě
hledí v tvář svým snům.
Cizí město kolem bylo,
na všech střechách sníh,
v průzračnou mhu vše se slilo,
jak bys v okna dých.
Měsíc šilhal roztřepený
skrze mračen šik,
v zákampích has’ bez ozvěny
větru lkavý vzlyk.
A já jako v snění ležel,
nemohl se hnout,
cítil, děs mi tělem běžel,
já zřel v každý kout.
Viděl tisíc zjevů růsti,
tisíc mizet v ráz
v bezdnou tmu, kam všecko ústí,
a mnou zachvěl mráz.
Já snít nechtěl, já chtěl spáti
nejtvrdším z všech snem,
aby se mi mohlo zdáti:
vskutku mrtev jsem!
Všecko marné, co jsem zkusil
sporem tímto zlým,
bez hnutí jsem bdíti musil,
patře v stín a dým.
V těch jsem cosi rozeznával,
fosforný jak třpyt
očí dvou a cítil nával
krve v srdce hřmít.
Tlamu, oči sfingy hrdé,
bujný prs a spár,
zlobu v zraku, srdce tvrdé,
citů suchopár.
Ležela tam vedle prahu
jako příšera,
ssála z duše všecku vláhu,
vbita do šera.
Zdálo se mi, že jsem přišel
z dálky bez mezí,
však té potvory jsem slyšel
řinčet řetězy.