Na severu do města jsem přišel,
sotva jsem si used’ na hospodě,
k sýru, černé řetkvičce a vodě,
již jsem slyšel,
sousedé u vedlejšího stolu
co si vyprávěli spolu.
Konšelův syn s hochem starostovým,
otci dobří, zdá se, kamarádi byli,
právě disputaci podstoupili
na koleji Otců řádem novým.
Těžká these byla hochům dána,
do večera hájili se z rána
před učeným sborem doktorů,
mezi mistry, popy, bakaláři
hádali se oba v potu tváří,
sylogismy tahali se dolů, nahoru,
konec konců byl:
primatorův synek zvítězil.
Čert vždy šeptne v ucho náhodě.
Teď se otci sešli v hospodě,
karty přinesla sklepnice mladá.
Netkli se jich, víc je baví váda,
konšel s primatorem zle se hádá:
„Můj hoch jen si palmu zasloužil!“
otec starostův děl velkopansky:
„Můj zas po těch tretách netoužil!“
odpovídal konšel furiantsky,
„jestli syn můj podleh’ tvému hochu,
náhody v tom býti může trochu.
Ale teď si hoďme, líp to jest,
nežli rváti na vzájem si čest.“
Vášeň boje v konšelovi schladla,
zamícháno – karta padla,
vítězem tu zas byl primator,
smíchem popukat se mohl sbor.
„Mám to smůlu!“ ten dí polohlasně,
„Mám to štěstí!“ karta padla krásně,
primator dí s hrdým čelem,
rozhlédnuv se po vůkolí celém,
„hochu, nic již nelituj,
jedno vždy si pamatuj,
vždycky primator jde před konšelem!“