Sem lomoz a hluk města nedosahá. Tak milo tu a volno, a přec hrdlo zde úcta stahuje. Tvá, kráso, vláha, co nejzářnější z tvých snů v mramor stvrdlo,
zde blaží duši, jež jak Psyche nahá se blíží s bázní k obrovskému dílu, svůj měříc na něm vzlet a svoji sílu. Tu řada kolossů ční, apoštolů
a Kristus v oku lásku v jejich středu se dívá plný tajemného bolu, jak chtěl by změřit celou lidskou bědu. Leč jako v slunci květ na lehkém stvolu
v říš antiky má touha letí chvatem, spíš něhou jata nežli majestatem. Zde, Gracie, váš rozbit čistý stánek, zde Ganymed v svém usmívá se blahu,
jak povzlétal by juž juž nad červánek a s orlem stanul na Olympském prahu. Co prochvívá tvůj, Afrodito, spánek? To rád bych uhod’, vděk a něha tichá,
ráj lidstva ztracený z tvých tahů dýchá! Dál rozmar v hravé Amorettů změti zde prohání se v divuplném reji, ty okřídlené a buclaté děti
zde v malém celou, velkou epopeji zas opáčí a vše to k světlu letí... Faun tleská k tomu, Eros usmívavý vše ladí v souzvuk, v antiky klid pravý.
Tak obejmout svět, celý nosit v duši a v kolossy jej vtělit, každou řečí jenž hovoří a dí, čím srdce buší, čím jásá a se chví v poslední křeči,
je úděl velký! Nechťsi pak čas ruší tvůj v středu toho chrámu spánek svatý: Ty jistě vítáš každý paprsk zlatý, jenž z arkad bloudě kolem tvého hrobu
mdlým svitem zlatí na něm břečťan snivý; a jest-li ticho po delší tu dobu, ruch kroků nezní-li a konejšivý zvuk rodné řeči, střásáš smrti mdlobu,
tvá dlaň se jistě na tvých prsou spíná, ret šepce: Což můj lid mne zapomíná? Však v neděli a svátek čilým ruchem zní kolem tebe tiš ta zadumána,
ty jistě usmíváš se, lačným uchem ten ševel chytáš, vidíš zbožňována jak práce tvá, tvé jméno letí vzduchem z úst námořníka, z úst prostého lidu
zní s pýchou, s vědomím a v hrdém klidu. Tak odpočívat po hotové práci a v středu vtělených svých snů, ó sladká to myšlénka! Před touto v nic se ztrácí
děs hrobu, před ní je i věčnost krátká! Mé dumy vždycky jako tažní ptáci tam zalétají, kde tvůj hrob se šeří, těch symbol, kteří v práce kouzlo věří.
To kouzlo, kterým všecko přemáháme, jímž hvězda umění je srdci bližší, jímž pevni jsme, když kol se všecko láme, jímž vřava sporných vášní v lad se tiší,
v to kouzlo práce, které neoklame, jež duši v sobě pevný asyl chystá, v němž dýchá volná, povznešena, čista; jímž umělcova duše velká, ryzí
je celá chrámem jako tyto síně, kde v čistém sněhu antické své řízy tvá díla stojí! Při myšlénky víně, kde křídla rostou nám, prach s čela mizí...
kde v tom jsme velcí, co jsme silní chtěli, a ve svém díle zříme – život celý.
Cookies on Poetry Cove