V pestré masce podjeseně,
přírodo ty zádumčivá,
co se něhy sladké skrývá
v počase té nové změně!
Přišel jsem zas, poutník chudý,
v známé ty a milé kraje,
kde strom každý i list hraje
upomínkou v moje trudy.
Kráčím kolem známých plotů,
jakbych hledal svoje mládí;
Kentaura to cvalem pádí
s marnou touhou po životu!
Mroucí květy, keřů třásně,
těžké stromů baldachiny,
blížící se noci stíny,
trosky věčné, krásné básně!
Ano trosky... kudy kráčím,
mládí bylo... Kentaur cválá
cestou svou... cit žhne a sálá...
darmo! – kruh svůj dále vláčím.