Nade mnou hraje černých sosen krytem
červánků teskný, plápolavý nach,
jak sladká vůně v květu nerozvitém
usnula duše v smutných myšlenkách.
A zas ten obraz v snů mých šero září,
v mech tisknu čelo – marná naděje!
hrají to slzy na mé bledé tváři,
či mechu jsou to rosné krůpěje?
Uvadla myrta v prvním rozkvetání,
uhasla hvězda v prvním zákmitu:
tak svět je samý bol a umírání,
a málo lásky, málo soucitu.
Jaký pak div, že srdce opuštěné
zarůstá mechem, jak stráň v pustině!?
však i ta skála pramen v údol žene
a zlato hostí v tmavé hlubině...