Hle, jak se nebes katarakty otevřely!
To věru na svět celá Niagara padá,
před okny déšť se v neproniklý závoj skládá,
jímž staré topole se jak strašidla stměly.
Již poledne, a stále prší, ba den celý
to potrvá, zřím k nebi, mračen valná stáda
se nová valí zase, mořem tmí se lada,
déšť hučí bystřinou, a hvozd lká rozšumělý.
Teď docela se stmělo. Sami v jizbě světu
jsme ztratili se jako v horách. Nám tak blaze,
dnes žádná návštěva nás z klidu nevyruší.
Zřím snivě do dálky a kouřím cigaretu.
Zde Dierx, Hugo, Swinburne, Aubanel, v jich vláze
jak volno, milo, sladko unavené duši!