Znáš onu zem? Ach, ano tak to znělo!
Kdo nezná ji? tam věčné jaro voní.
My v mládí květu putujeme do ní,
čí oko však ji v skutečnosti zřelo?
Květ prší v cestu, kdesi ptáče pělo,
sta paprsků se po obzoru honí
a na tvé rámě se ta hlava kloní
a paž tvá cítí sladké její tělo.
Den konce nemá a je zlata plný.
A přece spolu zamyšlení jdete...
Toť duší vašich svatební je cesta
v kraj, ona modrá květina kde kvete,
myslíte na leknínem zkvetlé vlny,
na divné hory, na neznámá města...