Jak vítám vás, letnice ducha, kde v srdci vše se hne a pne, kde každý sen a každá tucha rozkvétá v síle tajemné!
V stín samoty jste zdrojem snění, v noc jara dívky políbení, v žár leta pohár, jenž se pění, ve chmury noci záblesk dne!
Ó že jen jednou v žití přáno váš hesperidský trhat plod, v svém srdci vítat krásy ráno a idealů zářný vzchod!
ó že jen jednou v dlouhém žití se jiskra božství v hrudi vznítí a vzplane, jak když měsíc svítí v hvězd plápolu nad tichem vod!
Vše krásy, které jenom tají, stráň lesnatá a květný luh, žár slunce, kterým plody zrají, i ve poupatech tvorčí ruch;
vše poklady jsou otevřeny, sny dětství znova oživeny, tu listí šum, tam v řece pěny, a všady život, všady duch!
A vším hlas jeden tajuplný proniká nebe, moře, zem; kdo spočítá ty všecky vlny, jež probudí svým paprskem?
Jím: „plynu!“ šumí řeka k mořím, jím hvězda k hvězdě volá: „hořím!“ jím bůh sám k sobě mluví: „tvořím!“ a já k své duši pravím: „jsem!“
Ó jsem a žiju! jaké kouzlo, ó chvíle štěstí blaživá! hle hádě, které v rumy sklouzlo a na slunci se vyhřívá,
i orla skřek v oblačné výši, dech fijalek, když v taji dýší, i spící panther v skalné skrýši tě zná, ó vesno zářivá!
Ty srdce lidské, kalný krystal, ozáříš v jeho zátiší, to srdce, byť se ráj mu chystal, přec jeho tluk se neztiší.
Zář citu pustíš jeho hranou a hned v duhových barvách vzplanou a v perlách v písně kalich skanou vše tuchy lidstva nejvyšší!
Ó mladosti! proč jenom jednou se mihneš žití zrcadlem? proč záhy vášně křídla zvednou a řádí v květu opadlém?
proč aby člověk poznal eden, dřív musil býti ďáblem sveden, proč nestačí tvůj doušek jeden máj vzkřísit v srdci uvadlém?
Či máš nám proto dražší býti, že zaplaneš jen jedenkrát? či má snad srdce zapomníti a život jest jen shon a chvat,
jen samé přání, nikdy činy, a nikdy světlo, samé stíny, a stále trpět bez příčiny a více jarem nezaplát?
Však buď jak buď, vše rád chci nésti, čím obdaří mne příští věk, chci umírat, jak chtěl jsem kvésti, chci v před, však nikdy nazpátek!
Ó mladosti! kéž s tvojich tváří, jež v zrak můj nyní sluncem září, ve chmurné stíny mého stáří jen jeden padne paprslek!
Cookies on Poetry Cove