Pojď bloudit z jitra v šerou lesa hloubi,
kde s tichem stín a s vůní chlad se snoubí.
Tu v krátké době v borů slavném dechu
víc nerozeznáš ohlas vlastních vzdechů.
A v hloubku vnoř se a nepoznáš v snění,
kde život – břeh, kde moře – zapomnění.
Než zlatým pelem obtíží se včely,
juž zmizí, co tě od věčnosti dělí.
Než vrhne v sosny svoje růže jitro,
klid chaosu se vrátí v tvoje nitro.
S ním bůh, jenž usnul na přírody hrobě,
se probudí – a bude mluvit k tobě.