V lebky koutě zavěšený
opřádáš jí holé stěny,
stále tkáš a tkáš,
krajky, svitky,
steré nitky
v hojné zásobě vždy máš.
Nejvíc když krvácí rána,
pavučina na ni dána
zastaví ji v ráz;
tkalče malý,
buď jen stálý,
z noční tmy tkej v denní jas!
Časem zlatá muška slítne,
a se do tvé tkáně chytne,
nápad s myšlenkou;
bouřnou dlaní
z nenadání
serve život přízi tvou.
Co ti na tom? V dumy, stíny
věšíš dál své pavučiny,
tiše tkáš a tkáš;
ach, sny máje!
Větrem hraje
tvoje příze – na rubáš!