Do Burgosu, do paláce
jako ctěný svědek milý
s všemi hosty sezvanými
král ku svatbě Cida pílí.
Cid a biskup Lain Calvo
z kostela již vycházejí,
veliké pak davy lidu
v průvodu je provázejí.
Na útraty krále národ
hodoval tam pod podloubí,
kde se z ulic každé strany
hojně zdob a věnců snoubí.
Koberců jsou plna okna,
palmy s kvítím zemi kryjí,
každou chvíli davy křičí:
„Snoubenci ať v štěstí žijí!“
Pelayo tu zakuklený
na býka je barvy rudé,
jiní za ním, stíhají ho,
co sbor sluhů křepčí všude.
V střemen Antolín tu skočí,
pojíždí dál na oslici,
Pelaeze bujná mládež
městem honí s měchuřicí.
Král dal šestnáct maravedů
pážeti, by rychle žertem,
na útěk hnal slíčné dámy
děsně malovaným čertem.
Jimena za těmi kráčí
a s ní s královnou král v páru,
kmotrou královna jí vzácnou,
pak jdou kněži ve taláru.
Z mříží všech i ze arkýřů
pšenice se tolik lilo,
že se králi za kloboukem
mnohé zrno zachytilo.
Jimeně též roztomilé
za šíj mnoho zrna spadne,
a král vybírá je všecky
z jejich luzné skrýše vnadné.
Závistiv Sueno praví
(král to zaslech nenadále):
„Není zlá věc býti králem,
líp však býti rukou krále!“
Král mu nádherný dal chochol
žertu toho za odměnu
s prosbou, by směl políbit ji
obrátiv se na Jimenu.
A král mluvil ustavičně,
marně sotva jazyk stačí,
ale ústa, která mlčí,
rozumný a ctný mrav značí.
Ku bráně již došel průvod,
dvojími táh peřejemi,
načež usedl král k stolu
s převzácnými hosty všemi.