Na zdi se plané víno červená
a hrozny jsou juž plny pavučin,
z hor časem ostrý vítr zastená
a strží svítí purpur řeřabin,
a s listím svadlým stín mi na skráň pad’,
já nevím odkud, ale cítím chlad.
Snad zima dá, v čem jaro sklamalo.
Ach bože, co jen toužíme a chcem’!
Vždyť k štěstí třeba je tak pramálo,
a i to málo prchá plachým snem;
a zima přejde jako jaro též
a v konec všeho zas hrob nalezneš.
A přece tato časů proměna
mne dojímá, ten purpur řeřabin,
zeď stará vínem celá červená
a těžké hrozny plny pavučin,
mdlé slunce, jež, když mlhu rozhrne,
svět celý stopí v záři stříbrné.