Ten tichý kout a zádumčivý čas, kdy příroda dřív, než se chystá spáti, šperk listů pestrých tká si v hnědý vlas a sílu poslední svou nechá vzpláti
na slunných stráních i v údolů stínu, v javoru ohni i v purpuru dřínu! Jak plane to a svítí odevšad, v nach temný kterak brunátně to hoří!
Jak proti stráni veských ze zahrad se stohy jablek z vlhké trávy noří! Jak rudá jsou, jak planou a jak snivý dech vedle mají načesané slívy!
To barev orgie, kam padne zrak, plá v nach to, žluť a měď, do fialova po stráni táhlé... Ztichnul dávno pták a celý kraj tu leží beze slova
i ručej ztich’ i oněmělo sítí, jen barvy hovoří, jen barvy svítí. Jdem po hrázi, na louce vedle nás, jež ocúny do bledých tónů zkvetla,
dvě kravky chýlí k vlhké trávě vaz, co olšemi plá zlatá prška světla, dál žena v rudém šátku, v ruce s prutem... Vše tone v divném osvětlení žlutém.
A ve výši strž mračen zázračná! Tam kathedrály a tam sopek řada, tam báječná ční města oblačná, cos vstává rázem tam a cosi padá;
cos tře se, hroutí, boří, v ohni města, jichž středem safírná se táhne cesta. A dole v změti hlohu, babyk, trav jak rudé slzy hoří šípky žhavé
a tmí se modrých trnek dumný háv a ptačí zob stře hrozny svoje tmavé; s posledním jetelem na suché mezi plá slzička ve svadlých listů rezi.
A ticho všady, ticho!... Slyšíš tep tajného žití, které odumírá. Tam vesnický hoch sedl na otep a k dívce proti němu vážně zírá
a mlčí oba, ani nežertují, zří, oblaka jak tiše nebem plují.
Cookies on Poetry Cove