„V jásotu slávy, v třeskotu boje,“
tak bylo to, můj druhu, víš?
tak plně to vystihlo slovo Tvoje,
tak vypita stejně obojí číš.
Utichly boje, zmizela Sláva,
zbyla jen pravda života,
co se v té pravdě poctivě dává,
jest jas, jenž z dna studny mihotá.
Hluboká studna! – Oba jsme pili,
ba lokali toužně její mok;
byl plný vzruchu, odvahy, síly,
mně proudil se v přívalu slok,
u Tebe vybil se rozmachem touhy
dobýti světa, rvát štěstí kdes,
u mne jen sen byl, dětinský, dlouhý,
zapadlá písnička v hluboký les.
Patnáct let minulo, vzpomněl Jsi na mne,
co mohu Ti dát za vřelý ten cit?
Ode mne prchly již vidiny klamné
i titánské tužby bít se a žít.
Snad lepší Ti slunce za mořem vneslo
do duše teplo a v srdce jas,
snad klidnější klesáš u krbu v křeslo,
snad vděčnějším srdcím zní Tvůj hlas.
„Zapadlá duše?“ – Pravdou to není,
pro něco oba žili jsme přec,
Tvé bouřné vření, mé marné pění
byly jen údery na jednu klec.
Tu těsnou klec žití – má jako Tvoje!
Přes moře pozdrav Ti posílám
v jásotu boje, v třeskotu slávy...
každý muž práce, každý tak sám!