V tvém, upomínko, bloudím šeru,
ó vznes mne hvězdnou perutí,
bych zapěl v máje svatvečeru
své lásky píseň labutí!
Ať v podjeseň mou květy střásá,
v ruch boje dýše rajskou zvěst,
ať dechem svým v svět šírý hlásá,
že nad vše kouzlo láska jest!
A juž tvou mocí znova žiji
a struna má se výše pne,
nad námi větve akacií
se v loubí spjaly tajemné.
Hle, trny svojích ratolestí
dnes deštěm květů zakryly –
ó pohleď jen, jak růže štěstí
nám zkvetá vedle mohyly!
Leč kdo se na to rozpomene,
když blaha číše smáčí ret,
ztiš píseň duše roztoužené
a stav, můžeš-li, ducha let!
Teď v slzách díků duše žasne,
co přetrpěla těžkých muk,
a dozvuk jich v Tvém srdci hasne,
jak alpských rohů čarozvuk!
A z modra nebe hvězdy září
tak tichým, zbožným leskem k nám,
ó rci, zda slzy našich tváří
to spějí k nebes výšinám?
Ó kéž můžeme vzlétnout s nimi
a hvězdnou plouti hlubinou,
a zářit lesky tajemnými,
a v jiskru splynout jedinou!
Ó přej, ať tužba dlouholetá
se zkonejší v Tvém náručí!
Ať každé poupě v srdci zkvetá
a každá struna zazvučí!
Vždyť jen v Tvém oku se usmívá
sen mladosti mé ztracený,
a z duše Tvé v mou duši splývá
křest poesie plamenný!
To lásky Tvojí požehnání
buď štěstí mého zástavou!
ať hvězdami se tiše sklání
v mých bolestí noc mlhavou;
ať v podjeseň mou květy střásá,
v ruch boje dýše rajskou zvěst,
a písní tou v svět šírý hlásá,
že nad vše kouzlo láska jest!