Jak těžký příkrov k zemi padá
kol vedro na pole a lada,
tma hvězdám zavázala oči,
dech nocí palný je a parný
a ticho – jen žab jednotvárný
skřek hlučí lesa na úbočí.
Kdos obvazuje tepny země,
cos vane stromy ob čas temně,
ba slyším tajné zdroje vříti
a hřmíti, jak zbuzenou lávu;
zřím jiskry zapadati v trávu,
rty země zprahlé chtějí píti.
Pod lilkem v čilimníku, bezu
u staré zdi a podél jezu
se mouchy, můry točí v páry
a velké svislé listy býlí
se svadlé k zemi v přítmí chýlí
a mají spících ropuch tvary.
Ta tíseň, jíž se všechno leká,
se mění náhle u člověka
na vášně osten, jenž ho bodá,
na neklid divný, jenž cos tuší
a žíly vrou a srdce buší,
sen prchá s víček, z duše shoda.
Vše křičí v dlouhé, parné bdění:
Jen objetí, jen políbení!
Dlaň vlhká dívčí ruku hledá,
co v dálce nebes ve hluboku
bouř děsná, první blesky v oku,
svou hlavu z temných mračen zvedá.