Jaro se dotknulo země jen lehce,
zima se loučiti nechce;
udělá kroků pár, vždycky se vrácí,
tak že již myslím si, ti drobní ptáci
litují, že se oklamat dali
přiletše z dáli.
Třeba tu věru prudšího plání,
polibků víc a objímání,
třeba tu ohně víc v zemské ty žíly,
které tak drahný čas led a sníh kryly,
v rudých by květech zářících vzplály
jak hvězdy z dáli.
Ať se to chumelí, ať se to cuchá,
prškou tou vyznívá přec jara tucha,
fialka mokrá tím silněji voní,
jehnědy zlacené s vrbin se kloní;
zdali květ nebo sníh haluze halí,
nepoznáš z dáli.
Dívko! jíž srdcem vlá tušení jitra,
láska-li dotknula tvého se nitra,
více jen ohně, více jen plání,
nechť k bouřným ňadrům se hlavinka sklání,
co je pár slziček, nechť třeba pálí, –
štěstí jde z dálí!