Zas k tobě vždy se noha ráda vrací,
ó dive, symbole náš věkovitý,
kde minulost spí a kde život hbitý
se denně jeví v neunavné práci.
A jak se oko v směsi fial ztrácí,
jak v barev skle se lámou slunce svity
o mrtvých králů meče, přilby, štíty:
zlých pochyb démon zkrušen v prach se kácí.
A naděj rostouc křídla připíná si
a letí v čas, kdy dostavěný cele
znít budeš zvonů jásotem a davů,
kdy koruna, tak sirá dlouhé časy,
vzplá lidu štěstím na posvátném čele,
v svou vrátí se, nám nesouc novou slávu.