V dny staré jsme se jednou navrátili,
kdy mezi námi boje vznikaly,
i těmi trochu jsme si bližší byli,
jak sténali jsme a jak vzlykali!
Dnes jako reflex zní to mdlý,
však bolí víc – je stejně zlý...
Já ve snu nechtěl ublížiti Tobě,
hra jest jen hra a lidská řeč je řeč,
za roztržkou dřív v lásky naší době
šlo sladké smíření, mír kde dřív seč,
dnes střízlivé jen vysvětlení, zrak
se nevznítí – kol šedý zbude mrak.
Mrak rozladění – cizí byl nám dříve,
já přece vím, co žádat a chtít smím,
kde tolik lásky čtlo kdys oko snivé,
dnes chlad a lhostejnost jen zřím.
Čím jsem to zasloužil, se darmo ptám,
ach, kam s tím dojdem, kam?
A ví přec Bůh, že stejně mám rád Tebe,
ať stále přezírán a zneuznán
víc nemohu, než prosit dobré nebe,
by klid, jejž máš, byl dál Ti přán;
má láska půjde za Tebou vždy dál,
však za ní stín – můj velký žal!