V dnech šerých, když se vše ti v mlhu halí,
i slunce, láska, měsíc, vlídná přízeň,
kdy přístav cílů tvých se zdá víc v dáli
a větší cítíš vlastní mdloby trýzeň,
v dnech šerých neobviňuj nikdy jiných,
spíš v srdce vlastní zapusť kotvu soudu;
i jiní jak ty nejdou v cestách stinných,
i jiní jak ty vždy jdou proti proudu.
Táž hořkost jim též na jazyku sedí,
z té jedné pijí odříkání studny,
je tytéž otázky rvou, odpovědi
k nimž naděje ti nedá paprsk bludný.
Nechť po tobě kdys hodili svůj kámen,
jste, nevědouce, bratry v utrpení;
vás oba skojiti můž jeden pramen,
svit jeden vyzlatit můž vaše snění.
Dnes, možná, týž je urážky hrot bodá,
dnes řekli by to – nelze to však říci;
i Jidáš trpí, věř, když mistra prodá,
zlí lidé největší jsou nešťastníci.
Když přetéká číš radosti a plesu,
je snadno dělati si nepřítele,
tu hrdě myslíš: i to klidně snesu,
však pozděj pálí každá slina v čele.
A pozděj bodá každý trn tvou nohu:
Tož v šerých dnech, kdy vše se v mlhu halí,
na jiných mysli trud, svůj poruč Bohu,
a poznáš brzy, jak tvůj trud je malý.