Zamokli jsme zcela. Obzor ztracen
v neprostupnou mlhu, z které splývá
hustý déšť. Kraj do dálky je ztracen,
freska, kterou cizí ruka smývá,
sotva strom že někde snětí kývá.
Bez naděje oko mé se dívá
v nebes kout, jenž včera ještě zlacen
západem byl, tam se víc to stmívá...
Zamokli jsme.
Srdce! V kterém starý smutek zpívá,
věčný žalobník, jenž nepodplacen,
kdy ti bude aspoň slzou vrácen
klid ten, jenž se v dešti k zemi schvívá? –
Zamokli jsme.