Jak to začlo, nevím ani,
z čista jasna houstla mračna:
hradbou stála dálnou plání
tmavořasná, tichá, těžká.
A již první kapka padla,
druhá, třetí, zvolna, tiše,
zdá se v trávě, která svadla,
že již mroucí Vesna stená.
Kapka s kapkou jako nitě
splítají se, obzor zkalen
do jedné se zadrh’ sítě,
s hlinou skoro splývá nebe.
Teď se leje! Stará hruška
pohostí nás vedle cesty,
marně, deště hojná stružka
listy stená, šeptá, šumí.
A já musím schvácen žalem
myslit, ať se jak chci bráním,
na ty slzy, jež se valem
řinou za ztraceným štěstím!