Jak divný den! Jsme zatopeni zcela.
I jizba má se poznenáhla ztměla,
v nejvyšším patře vysokého domu
jen hukot slyším vln a šumot stromů,
jak vítr cuchá je, jim listy sráží.
Déšť neustává. Oko neodváží
se podívat ven lesklé na střechy.
Jsem doma sám a málo útěchy
mi knihy dávají. Začatá práce
nic nejde od ruky jak jindy hladce,
od světa odříznut jsem jako v hrobě,
ví Bůh, co cítím a co spřádám v sobě!
Na podobizen drahých tváří řad
v té apatii zrak můj náhle pad’.
Co děláte vy asi v této chvíli!
Ten zmizel, zapad’ onen, toho skryly
již květy v cizí prsti a týž v proudu
mu lijavec hrob kypří, cizí hroudu.
Ti druhdy drazí, lhostejní jsou teď,
a přesvědčen jsem, kdybych se jich ptal
po mládí snech, že jako z pustých skal
by sotva zazněla mi odpověď.
Jen jedna živa z všech. Co dělá asi?
Zda před zrcadlem rozplétá si vlasy
tak svůdně, jak to druhdy uměla,
se blížíc ke mně s tváří anděla,
s rozkoší na rtu, která rozkoš čeká?
Ó dni a snové! Svět kol jedna řeka
a lijavec dál bije do oken.
Co zbývá? Spáti! Kéž v můj aspoň sen
se ona schýlí s tváří svojí něžnou,
si vrkoč přidržujíc ručkou sněžnou...