Já ptal se oblaků a táhla dál,
a stromů – umlklo jich šumění,
a němá čněla k nebi čela skal,
v svém němy byly hvězdy jiskření.
V co věřit mám,
když tolik sklamalo? – Jdu mlčky dál.
Ne, příroda ta víc již nepoví,
vždy němá byla ku bolesti všech
a růžný den i západ modravý,
vše tříšť je světelných a hlasných ech,
v nichž nalezneš,
co z vlastní duše svěřiti jim chceš.
Zpět k člověku! – Věř, nezbývá ti víc,
snad není každý zlobný v jádru svém,
snad vrásku nenese přec každá líc,
lží není každý nářek s úsměvem;
snad jeden cit
můž’ plným ohlasem ti odvětit!
Tu víru pokud ještě v hrudi máš,
na novou pouť si vyjdi, poutníku,
tu víru v sobě odnášej jak stráž;
ji v srdci maje opět slavíku
i zvěsti vln
zas budeš rozuměti, síly pln.
A tak jdu znova, hledím v dětský zor
a pátrám v tváři kmetů – dvojí pól
v nich života jest, záblesk nových zór
a překonaný ze života bol.
Ve světle jich
chci věřit v člověka a nést všecko tich.