Zas večer k srdci mluví tichem svým,
jak obyčejně do červánků zřím,
jak obyčejně toužím v šerou dál...
Hle, onen život, který sluncem hrál
a duhy kouzlil v mladistvý můj věk,
teď bledne, mizí jako červánek!
Ten přece nachem nebe rozvlní
a skály, vody, bory oslní:
však beze stopy světem spěl můj duch,
jak oblaků stín přes uvadlý luh;
snem jest mu život, lásky není v něm,
nedoufá v nebe a nevěří v zem,
ni síly nemá zeptat se, proč žil,
ni odvahy zas nový hledat cíl,
ni vůle zplanout ohněm posledním!
jak obyčejně do červánků zřím...