Má i jeseň svoje dny,
kdy se zbudí ptáci,
s písní jejich staré sny,
v těch se jaro vrací.
Ovšem je to illusí
v sklon dne líbezného,
bys moh’ patřit bez hrůzy
v slední konec všeho.
Příroda jest herečkou,
líčiti se umí,
husté mlhy pod vléčkou
zvadlý luh jí šumí.
Protká svity zlatými
úsměv zvadlých lící,
žely v mračnech vzňatými
šedivou již kštici.
Astry i směs skabios
v ústrety stře tobě,
v sled svou flétnu drozd i kos
zkouší v pozdní době.
Smutná sláva poslední,
milá však a hřeje,
jitro spěje k poledni,
slunce plá, pták pěje.
Na javoru žlutý list
chví se, k zemi splývá,
celý jako zlato čist
v houšť, která se stmívá.
Mihne se jak hvězda tam,
do mechu než sletí;
luny bledý drahokam
vzplá tu v temnu snětí.
A to ticho do duše
měkkou rukou sahá,
v nové Vesny předtuše
zem sní šedá, vlahá.
Však již zítra najednou
šer a chlad tu zbudou,
k břehům řeky usednou
v scenerii chudou.
Však již zítra s deštěm tmy
dostaví se náhle,
celý kraj se zkalí, ztmí
v písni větrů táhlé.
Proto číše, bratři, výš!
pokud slunce v jase;
Srdce, nepokoj svůj ztiš,
jaro přijde zase!