Když stěžeň pad’, jen cáry s plachet visí,
loď hříčkou větrů na vlnách se zmítá,
v hluk bouře plavcův kvil se darmo mísí,
co rudý blesk všem kolem skrání lítá,
ku Madonně, jež v přídy štít je vbita,
on v posled zří, v ty vlídné, sladké rysy,
v nichž láska, soucit, odpuštění kmitá,
teď v zoufalství jak v šťastných dobách kdysi;
co může přijít? – Spása nebo bezdno!
Těch očí stále září rajské hvězdno,
ať vichr hýká, ať se sápou vlny.
Tak obraz tvůj, tvá láska jen mi zbyla,
ty vlídná, dobrá, andělská a milá,
a Madonny tvůj pohled kouzlaplný!