Ne, já se nevzdám! Nepustím své pero,
svým sokům nehodím je pod nohy!
Ne, vydržím vždy přes útoků stero,
ne, neschoulím se nikdy v prach a šero,
ne, nejsem ubohý!
Vím, že mám křídla! – Co škubete na nich?
Per nedali jste k jejich rozpětí!
Vím, života chléb nesu v obou dlaních.
Co vaše bláto na mých čistých skráních?
Co vaše prokletí?
Já prožil víc již, nežli vám se zdálo,
já stál u písně české kolébky,
a byť by tisíc vás mně dál se smálo,
já přece přines víc – nechť třeba málo,
vzrost vaše nad trepky.
Nuž ryjte, bušte! Pouze prach se zvíří
po vaší nad mým zpěvem orgií!
Sem, sovy, blíž i káně, netopýři,
vy chlapci, mléko přes jichž teče pýří,
vy – stádo harpyjí!
Já zakřiknout se nedám – stojím pevně,
mne mez oči Krása zlíbala,
jen šklebte se a civte zlobně, hněvně:
spíš padnu, skřekům neustoupím levně
hyén – ni šíbala!
Ne, já se nevzdám, nepustím své pero,
to jenom smrt mi může vyrvati,
dál vydržím i přes útoků stero.
Tys, Poesie, se mnou, boží dcero!
mně z cesty – piráti!