Ne, nelze spát!
Sám nejsem, cítím, v pokoji.
Kdo jen tu se mnou jest?
Přec duše má se nebojí,
jeť zameteno u mých cest.
Bez viny a též bez výčitky
chci dožiti dnů svojich zbytky
jak ten, kdo všeho musí se již vzdát. –
A přece nelze spát.
Cos škrábe po zdi, v záclonách
cos hnulo se – to větru tah.
Mě napad’ Poe s havranem.
Klam smyslů. Z toho dostanem
se brzy. Světlo! – Budu číst.
A obracím již v knize list.
Však podivné ty písmeny
jsou náhle v tváře změněny,
ty cení se a šklebí, civí...
Ta hrbatá je a ten křivý,
ten krčí se jak zimomřivý.
A jak jsem sám,
si na svou bábu vzpomínám.
Když nemohl jsem usnout hned,
jak ona chtěla,
tu podivných mi věcí vyprávěla,
stáhnula brvy, zkřivila bradu,
a já zřel tisíce netvorů vzadu
a kolem a v před,
tu kozí hlavu, velbloudí hřbet
za pelestí stát.
Ne, nelze spát!
A verše psát?
Ne, to je trochu staromodní,
neb život velká řeka jest,
na hladině plá promyk hvězd,
však mrtvola vždy nějaká tlí pod ní.