Jsou časy zlé! – Ty skromný buď,
to zázrak, z rána srdce tvoje
když ještě bije v starou hruď,
co nový den zas bez úkoje
tě láká v nové trudy, boje.
Co ideal? Co mužná pýcha?
Dnes více platí fůra hnoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
Dnes nohy bys měl jako rtuť
v ty konkurence hlučné roje,
crême jiný shltne, tvá je rmuť,
jinému řinčí všecky stroje,
jsou ucpány ti všecky zdroje!
Kde groš, hned po něm každý čichá
a ssaje v běže, v leže, v stoje –
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
V svém zátiší, co chceš, si kuť,
rozsvěť si tiše svíčku z loje,
zemáky loupej, tvá jak chuť,
smíš zaklít si pln nepokoje,
však to je výstřel bez náboje.
V svou díru zalez, myška tichá,
pak okenice zavři dvoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.
Ó redaktore, těcho moje,
tvůj honorář, to měch, jenž dmýchá
v mých citů dým, mé rány hoje,
dnes člověk rád je, když jen dýchá.