Pan Twardowski byl pravý kos, on uměl všelicos; když někdo na smrť stonal, on v komoru se zavřel s ním,
a brzy z komína šel dým; co s ním tam konal, co as, to věděl jistě Pánbůh jen a ďas!
Přes léto sbíral byliny, prolézal skaliny, pak sušil a třel masti; když s nemocným se uzavřel,
jej nožem rozkrájel a třel, však duši, jak myš v pasti, tu chyt, pod sklo ji dal, pak tělo začal šít.
Je vypral, v kotli převařil, z něj neduh vyškvařil, a složil pěkně zase; pak duši vyňal a ji v spěch
zas mrtvole na jazyk vdech, a člověk v mládí kráse tu stál, a vesel byl a žil jak jindy dál.
Pan Twardowski však sluhu měl, krok za krokem ten spěl vždy s ním, znal jeho spády, leč pána svého tak měl rád,
že hotov zaň byl život dát, ač zkusil s ním dost vády, ač bit a týrán, měl vždy vřelý k němu cit.
Kdys Twardowski byl na cestách a Matěj hlídal práh u kouzelnické chatky; tu přišel posel od krále
a vypravoval zoufale, že u dvora jsou zmatky a děs, neb princezna prý v lože lehla dnes.
A sjeli hned se lékaři, strach ve tváři; co znali, řekli všecko, že, než se hvězdy rozsvítí,
že musí bídně umříti to milé, vzácné děcko; a král hned v zoufalství se po Twardowském ptal.
Děl Matěj: „Zde vidíte jej, jsem mocný čaroděj, já vrátím kněžně zdraví,“ a v duši sobě myslil sám,
nu, teď si něco vydělám, znám vše jak mistr pravý, a hned šel s poslem, – a jich koně jeden let.
Byl s poctou ihned přivítán a sál mu vykázán, kam odnesli to dítě; tam Matěj hned se uzavřel
a řezal, krájel, mastí třel, a uměl též to hbitě, však žel, na duši chudák v chvatu zapomněl.
Třel celý den a o překot, až na čele měl pot, a hrůza v tom ho jala; dal do kotle a vařil zas
a vyndal zas, však divný špás, přec holka nedýchala; tu děs chyt Matěje – on oknem v skok se snes.
Tam byl v ráz stráží zadržen a do žaláře uvržen, a před soudem stál brzy. Král divoce naň s trůnu křik’:
„Tys darebák a podvodník a hloupý dost a drzý!“ Lid vyl: „Jej upalte, ať máme kratochvíl!“
Již věděl o všem Twardowski, v smích dal se obrovský, a ihned spěchal k městu. Lid všecek řval: „Upalte jej,
toť pekel čaroděj!“ A juž ho vedli k trestu; leč v tom sjel na svém plášti jeho pán jak hrom.
Jej za vlasy od kůlu chyt a pryč s ním lít; lid čuměl udivený, kde Matěj stál, tam hořel vích,
a s výše zazněl divý smích, déšť lil se ve plameny, jak pýr let ďábla plášť a zatáčel svůj vír.
„Nu, tys to vyved, chlapíku,“ děl pán a ve mžiku jej zaklel na pavouka. „Máš lidem škodit, bude líp,
seď v koutě jizby a tvůj vtip ať ve vláknech se souká; nu lez a vysoukej se třeba do nebes.“
A stalo se; kde jizby kout, tam v tísni pout v svých nitích pavouk seděl. Na pána s výše nazíral
a dumy tkal a tkal a tkal, na jeho práce hleděl; vždy syt tkal ve dne v noci dlouhou, dlouhou nit.
To konec této písničky; ten maličký tam pavouk sedí posud. A čeká, pane Twardowski,
až vyplní se obrovský a žalostný tvůj osud; co as pak stane se, ví bůh, však neví ďas!
Cookies on Poetry Cove