Snil jsem. Nevím, kde jsem stanul
v době práce, vědy, umu,
důmyslu a industrie,
v jakéms velkém museu.
Divné věci byly kolem,
rarity a podivnůstky
zašlých dob těch idyllických,
kdy byl člověk člověkem.
Jiní lidé jiných krojů
chodili kol, nemluvili,
pouze jiskrou elektrickou
vespolek se chápali.
Přede mnou tu na podstavci
malý kostroun stál a žlutý,
lebka velká skláněla se
jak pod tíží myšlének.
Prsa vpadlá, tílko suché,
špatně živen byl ten chlapík,
ale v ňadrech cos mu hrálo
jako modrý plamínek.
Ký to kultury je zbytek?
ptám se. Hlídač sálů neví,
pro kustoda honem běží,
otevírá katalog.
Přijde kustos, stařec vážný,
vládní rada, samé řády,
dívá se a kroutí hlavou
a pak praví: Pane můj,
račte, prosím, odpustiti,
nejnovější akvisice
není posud v katalogu –
je to básník lyrický!